Slovenská poézia 1,2,3,4, 5
Česká poézia 1,2
Svetová poézia 1,2, 3 4,5, 6,7, 8
Texty piesní 1

Svetová poézia 3/8

Gunnar Ekelöf - Na konci leta
Gunnar Ekelöf - Etudy
Gunnar Ekelöf - Sám a sám v samote noci
Gunnar Ekelöf - Tieto steny
Gunnar Ekelöf - Najvyšší okamih lásky
Ivan Minatti - Hledání slova
Niko Grafenauer - Kámen
Wislawa Szymborská - Srdci v neděli
Kajetan Kovič - Klaun
Srboljub Mitič - Stařec o babě
Kajetan Kovič - Stavím...
Anna Šwirszczyňská - Chvála samoty
Gregory Corso - Samovražda v Greenwich Village
Gregory Corso - Báseň o bábike
Keneth Rexroth - Masérke a prostitútke
Gary Snyder - Obchod
Robert Graves - Nespat
Robert Graves - Lví milenec
Robert Graves - Portrét
Robert Graves - Rubín a ametyst
Robert Graves - Keře ozvláštněné sněhem
Liana Langová - Pojď, zimo života!
Liana Langová - Už
Japonské päťveršia - Sněží na Jošino krásně
Tomas Transtromer - Stopa
Tomas Transtromer - Po záchvate
Anna Achmatovová - A ako to už býva pri rozchode
Eugenio Montale - To, čo zostane
Blaže Koneski - Suchý strom
Blaže Koneski - Vlaštovky
Blaže Koneski - Rybář
Blaže Koneski - Růže
Päť múch a ja - výber z japonských haiku
Louis MacNeice - Modlitba před narozením
Louis MacNeice - Seznámení
Máirtín Ó Direáin - Odpusť
Michael Hartnett - Kletba na toho, kdo nám ukradl kočku


Gunnar Ekelöf - Na konci leta

Tak je tu zas sobotný večer, sauna sa vykuruje,
v tichu stúpa nad brezami dym
a v blízkej diaľke počuť ľudské hlasy.
Z pastviny doliehajú blížiace sa zvonce kráv
a medzi kmeňami stromov už možno vidieť
dievča s večerným šechtárom...

Večer - a potom noc
s cvrčkami pod vankúšom...
A mesiac veci navôkol obdarúva svetlom,
každú vec zvlášť,
a každé steblo stojí samo osebe ticho,
so sklonenou hlávkou pokorne prijíma svetlo.

A kto sa ešte pred spaním
vyjde trochu prejsť,
aby mal dobré sny,
má pocit vďačnosti.



Gunnar Ekelöf - Etudy

Kto nemá nádeje,
nepozná zúfalstvo.
Nepozná pochybnosti,
kto neverí v nič.
Kto však hľadá cieľ
a kto hľadá zmysel,
drakovi dá jeho jed
a rytierovi jeho meč.

Vločky sa mäkko ukladajú
k spánku v záveji smrti.
Plamene svižno sa miešajú
do ohňa života.
Ako hra vločiek tam vonku
a hra plameňov v kozube,
má hra života svoj zmysel
v nezmyselnosti.

Nie osud, ale kombinácia,
víry a opakujúce sa nápory vetra.
Nie boj, ale striedanie boja.
Nie bezprávie, ale právo.
Nech oheň roztopí závej.
Nech závej zahasí oheň:
Ó, život, kde je teda tvoj zmysel?
Ó, život, kde je teda tvoj hrot?

Dve deti siroty
boli srdce a duša,
brat a sestra,
a tá bola miesto matky.
Kolíš ma sem a tam,
sestra moja a matka.
Spievaj mi pieseň,
tú pieseň bez konca.



Gunnar Ekelöf - Sám a sám v samote noci

Sám a sám v samote noci sa cítim najlepšie
Sám s hodinami na stene s týmto strojom pre nečas
Čo vie asi metronóm o hudbe, o takte,
o tom, čo má merať a prečo bol zostrojený. Jeho tvár
je lesklá a nevýrazná ako socha neznámeho boha.
Privádza ma k poznaniu o nezlučiteľnosti relativít.
Život nemožno merať smrťou, hudbu údermi taktu.
čas a takt sú ako ulita, kde sídli pustovník - krab,
kde ukrýva svoj nahý zohnutý chvost
a ktorej prispôsobuje pancier svojich klepiet.
Kto objasní tento sklon života k smrti?
Život chrlí okolo seba smrť ako ochranný pancier,
ktorého silu chcete merať hodinami a metronómom.
Ale kto nenosí mŕtvu kostru zvonku,
nosí ju v sebe. Ako oslobodiť život? Ako dôjsť k extáze života?
Ja sa pridávam k tomuto: Plynúť!
a to s celkom iným časom, s prílivom, odlivom, s prúdmi,
a práve tak málo diskutovať s Časom ako nadávať Životu.
Z toho pramení falošná viera v milosť, v blesk
mimo skutočných podmienok života, ešte falošnejšia,
pretože táto milosť sa nepovažuje za nepodmienenú.
Nepodmienená milosť. Kto sa jej v radosti dočkal?
Milosť padajúcich atómov, keď sa spoja
a vytvoria čosi nové, novotvar,
hoci sa na tej hre nezúčastnil nijaký boh ani len prstom.

Starí, smrteľne realisticky múdri, vždy mysleli na toto:
Remeslo - nakoniec iba odtlačok života -
ryha dlátom, ktoré držala ich pozemská ruka,
lebo zriedka písali čiarky, väčšina z nich nikdy, čo však zanechali,
to dosiaľ pevne trvá v zozname tých, ktorí proti času vyhrali
najefemérnejší zo všetkých víťazných zoznamov. V duchu vidím
úsmev na tvári jednej zo zrútených nosičiek vody v perzskom hrobe.
Úsmev, šaty, jej kadere hovoria o tom, ako ochotne
a ako ustrojená nosila na pleci posvätnú vodu,
ako nechala, bezmenná, odtlačok života,
ako porazila čas a zvíťazila nad pieskom a štrkom.
Všetko to mi rozprávali nočné hodiny, ktoré stoja v mojom dome.
Čas, ktorý meriam, nie je nič, ten, čo ti bol daný, je všetko.
Tvoj čas je Voda, ja som tvojimi vodnými hodinami.



Gunnar Ekelöf - Tieto steny

Tieto steny nikoho pred ničím nechránia,
ba ani tajomstvo nemôžu tie steny skryť.
Dovnútra nevidno.
Všetky ozveny tu umierajú v lejaku,
v lejaku.
Zanesené sú tu všetky pramene.
Niet smädu, ktorý by tu nebol býval uhasený.
A mraky nemajú iného hromobitia
ako dážď prázdno búšiaci do lístia.
Tieto steny nechránia nikoho pred ničím.
Všetko je tu vyluhované a bez sily.
Len posledné muchy žijú
frenetický svoj život - život hračiek.



Gunnar Ekelöf - Najvyšší okamih lásky

Najvyšší okamih lásky
Okamih pravdy
tak ďaleko ako len možno od všetkých príkras lásky
Ďaleko do prvého stretnutia
ďaleko od splynutia
ďaleko aj od tíšivého láskania
pacienta na lôžku
ruka hladiaca ruku
ruka rozpačito hladiaca tvár
Najvyšší okamih okamih pravdy
Najvyšší okamih nastáva
keď oko hasne a splýva
s okom vidiacim
a vidiace oko prijme jeho pohľad



Ivan Minatti - Hledání slova

Kde jsi
čisté jako voda již pijí srny
dobré jako chléb v matčiných rukou
jako pláč dítěte jak první upřímný žal
kde jsi
slovo pravé
slovo pravdivé
pravdivější než život
Ty drsná skálo živá ráno
v srdci živých mrtvých na kterés vedlejší koleji
nesplněný slibe
dávným hrobům
kde jsi
smělá štíhlá lodi na oceánu naděje
ty odedávna přikovaný na galeji
ptáku svobodný ptáku hrdý
se zelení a dálkami v očích
ty zlatá škeble mezi planými skořepinami
ty úsměve nebe vy ruce milenců
výkřiku muky básníků hledajících a věřících
ty jediné
Kde jsi
vzpřímený stožáre
s bílými šumícími plachtami



Niko Grafenauer - Kámen

Není větší než ticho, jež si vyhledalo v něm
své lože.
Stromoví ho zahrnuje černými stíny,
nebe a vody se na něm otupují,
smrt ho zavrhla.
Už po věky je tam tak
skrčen v samotu
a mlčenlivý.
Černé budou jeho slzy,
až se ozve.
Hrobový pokoj noci je mu blízký,
když ve vzduchu není šumotu ptačích křídel
ani tlumeného smíchu mezi listím.
Jak o půlnoci naslouchám:
marně.
Nikdy se uchu neozve životem.
Strom jde mimo něho
i trávy jdou mimo
i ptáci.
Smrt odpočívá na jeho rameni.



Wislawa Szymborská - Srdci v neděli

Děkuji ti, srdce moje,
že nemarodíš, že se činíš
bez pobídky, bez odměny,
z vrozené píle.

Máš sedmdesát zásluh
na minutu.
Každé tvé stažení
je jako vyplutí lodi
na širé moře,
na cestu kolem světa.

Děkuji ti, srdce moje,
že úder za úderem mne
vyjímáš z Celku,
i ve spánku ještě osobitou.

Dbáš, abych nezaspala odlet,
odlet,
k němuž křídel netřeba.

Děkuji ti, srdce moje,
že probudila jsem se znova,
a ač je neděle,
den odpočinku,
pod žebry
trvá obvyklý předsváteční ruch.



Kajetan Kovič - Klaun

Dnes večer poslední představení
velkého klauna.
Nad arénou
chřestí nervózním smíchem
čelisti světa.
Mezi sivými automaty stojí
barevný člověk
a na něho prší
lijavce kovového potlesku.

Hudba hraje
a v manéži nastupují
klaunovy barvy:
zelení žongléři,
růžové dívky,
fialoví policajti
a bílí sloni.
Všichni pochodují do říše zapomnění.

Dutě duní
slavnostní krok osudu.
Klaun se uklání.
Velký a samotný
stojí uprostřed cirku.

Dav tleská
a čeká na velké číslo:
kam opře asi
svou pestrou duhu?
Dnes večer poslední představení.
Pijte jeho barvy.
Pijte jeho krev.
Nahý a mrtvý
padne doprostřed arény.



Srboljub Mitič - Stařec o babě

Ptáš-li se mne synovče
ptáš-li se mne
po mé cikánce
ona je černá jako opalek
ptáš-li se mne
ona je ošklivá jako prašivý kůň
ptáš-li se mne
vzteklá je moje žena

V noci je kousavější než mrazivá noc
ve dne je odpornější než prázdný žaludek
a ve dne i v noci
rdousí mě jako hrozná smrt

Ptáš-li se mne synovče
ptáš-li se mne
proč ji nezabiju
proč ona nezabije mne
musím ti říci že se máme rádi
velice rádi já a moje
stará žena



Kajetan Kovič - Stavím...

Stavím stavbu duše.
Velký kvádr větru.
Velký kvádr ohně.
Velký kvádr vody.
Velký kvádr země.
Stavím masa sloup.

Stavím od kořene.
Zasouvá mě hlína,
zalévá mě voda,
požírá mě oheň,
povznáší mě vítr.
Musím do nebe.

Stavím svoji bitvu.
Duše žádá oheň,
ústa zrno vody,
duše žádá vítr,
nohy hadr země.
Hájím každou píď.

Stavím pouhý přelud?
Stavím duté kvádry?
Stavbu na staletí?
Chatu pro otřesy?
Katedrálu bohům?
Lidem přístřeší?

Stavím škebli bytí.
V otázkách jak v ostnech
vylamují z útrob
kvádry elementů,
a byť je to těžké,
stavím pro radost.



Anna Šwirszczyňská - Chvála samoty

Obklopím se mlčením
a rozkvetou ve mně hlasy.
Zamknu se
a udělá se ve mně více místa.

Jak prsa zbavená šněrovačky
oddechnou si ve mně
myšlenky mé i myšlenky cizí.
Narodím se
ve svých vlastních zracích.
Rozpuknu se v sobě
v pravou rozložitost.
Oddálím se ode všeho
a všechno do mne vejde.
Uvidím bytí a jeho plnost,
i stín, jaký vrhá
ta plnost.

Uvidím každou pravdu,
jako by čerstvě umyta byla.
Samota
dá mi samu sebe i svět.



Gregory Corso - Samovražda v Greenwich Village

Ruky rozpažené
dlane pritlačené na okenné rámy
Pozerá sa dolu
Myslí na Bartóka, Van Gogha
a karikatúry v New Yorkeri
Padá

Berú ju preč Tvár prikrytá s Daily News
a majiteľ obchodíka chrstne horúcu vodu na chodník.



Gregory Corso - Báseň o bábike

Obľúbená bábika vie ako bolí detské zbohom.
Zahrabaná v kolíske na pôjde navždy umiera.
Cukríkové farby vyblednú
dlhé nohavice nás vedú kamsi inam
a na detských rukách sa objavujú chĺpky.
Obhryzené ceruzky, sponky, mince v našich vreckách
kdeže sú?
Detské telo je dlhšie
dlhé ako zem
každý po ňom prejde, niektorí na vozíčkoch,
dlhá šialená závistlivá jazda.
Sóda a figy vytrysknú mu z úst.



Keneth Rexroth - Masérke a prostitútke

Nikto už nevie, čo je láska.
Nikto nevie, čo sa stalo s Bohom.
Po polnoci sa lesbičky a teploši
premávajú ulicami starého zapadákova
ako spirochéty v mäknúcom mozgu.
Všetky štetky vyhnali z mesta.
Obzerám sa za časmi, ktoré som strávil
s tebou rozhovormi o slaboduchostiach
rúcajúceho sa sveta a krutostiach
mojej a tvojej rasy,
kým chorí, perverzní a znetvorení
prichádzali a odchádzali a ty si ich
miesila, vaľkala, šľahala
a vyprevázala s príchuťou
elektrického života z končekov tvojich prstov.
Kto by mohol zabudnúť na tvoje prívetivé telo,
Či tvoju rozvážnu chápavosť,
či tvoje rozosmiate pohlavie?
Myslím, že tvoj dotyk zachránil mnohým mužom
toľko zdravého rozumu, koľko ho len mohli mať.
Každou hodinou tohto dotyku na svete ubúda.



Gary Snyder - Obchod

Ocitol som sa v mohutnej betónovej škrupine
osvetlenej žiarivkami, dnu vháňali vzduch a
na poschodia viedli pohyblivé schody.

Bola plná vecí, kúpených a vyrobených
v dvadsiatom storočí. Rozložených na podnosoch
alebo na policiach.

Davy ľudí toho storočia, ako je im vlastné,
v priliehavých šatách vyrobených na strojoch,
vymieňali všetok svoj vzácny čas za veci.



Robert Graves - Nespat

Nespat celou dlouhou noc, nespat z čiré radosti,
nepočítat ovečky a nedbat úderů hodin,
přivítat ranní štěbetání
jejích dětí - ptáků, kteří pošetile přetřásají
nejbláznivější detaily jejího příchodu -
bude v rudém, v rudohnědém, nebo v modrém,
nebo v jasně bílém - ať bude v čemkoli, bude nádherná:
nespat celou dlouhou noc, nespat z čiré radosti,
to není dáno každému, konečně je to dáno mně,
a tak se usmívám, mé nohy se sotva
dotýkají koberce,
klaním se tomu pokroku civilizace,
i když bych mnohem raději vzlétl otevřeným oknem
a usadil se na horní větvi, přijatelný spojenec
neúnavných ptáků, obklopený
jejich krotkými protesty.



Robert Graves - Lví milenec

Lva vybrala sis za milence -
mne, který s radostí ten osud přivítal,
odhodlán přijmout žárlivě ten krutý
a předvídaný ortel: uniknout z pasti,
v níž vnadidlem je tělo - moje vlastní.

A teď bych ani nevyměnil své srdce lví
za jiné, méně divoké -
třebaže, lunou posedlý,
v zasuté skrýši ohlodávám suché kosti,
a když ji mraky zastřou, řvu zoufalostí.

Pohrdám vděkem, návykem oddanosti,
jak šmejdem na laciném trhu:
tvé nahé nohy na mých bedrech,
tvé láskou nahé oči -
to, jenom to mé zvířeckosti stačí.



Robert Graves - Portrét

Ona s kýmkoli hovoří svým vlastní hlasem -
i s těmi, které nezná; a tamty jiné ženy
nasadí vypůjčený nebo cizí hlas,
dokonce i když doma mluví na syna nebo dceru.

Ona v poledním slunci nepřístupně kráčí
po kraji dálnice; a tamty jiné ženy
širokoboce jdou a chtivě světélkují
i v liduprázdných, temných uličkách.

Ona je divoká a nevinná, ve jménu lásky
překonává pohromy; však pro ty jiné ženy
je čarodějka anebo obyčejná děvka,
a když je pozdraví, zpraží ji pohledem.

Toto je její portrét. Teď hledí na mne úkosem,
vlasy jak vrabčí hnízdo a v mladých očích otázku:
„A co ty, milý? Taky se tamtěm jiným mužům
tak málo podobáš jako já jiným ženám?"



Robert Graves - Rubín a ametyst

Dvě ženy: jedna tak dobrá jako chléb,
oddaná svému urostlému choti.
Dvě ženy: jedna tak vzácná jako myrha,
oddaná jenom sama sobě.

Dvě ženy: jedna tak dobrá jako chléb,
věrná každému svému slibu.
Dvě ženy: jedna tak vzácná jako myrha,
svou věrnost neslibuje nikdy.

Jedna na šíji nosí vybroušený rubín
s potěchou, však tak nevinně,
že vaše oko pomyslí si: je to sklo,
když na něm letmo spočine.

Dvě ženy: jedna tak dobrá jako chléb,
a pro město vzor šlechetnosti.
Dvě ženy: jedna tak vzácná jako myrha,
co obejde se bez obecní chvály.

Bleděrůžový ametyst na její hrudi
ukrývá v sobě celou zahradu,
kam zrakem zavítáš a bloudíš
hodiny v úžasu: jsi ztracen.

Kolem hlavy vlaštovka jí krouží,
nic nezruší ten kruh:
svatozář bázně z ženskosti
před mužem stále ukrývanou.

Dvě ženy: jedna tak dobrá jako chléb,
všem počasím vždy odolá.
Dvě ženy: jedna tak vzácná jako myrha,
své počasí si nosí v sobě.



Robert Graves - Keře ozvláštněné sněhem

Bez hádky, bez hněvu, bez hlasu svědomí,
bez pátrání po vině a zlu.
V šálku byl prostě jed - a proč se ptát,
z čí ruky vyklouzl?

Bez žalu nad nebožkou láskou, bez vytí vichřice,
která se nocí žene.
Zbyl jenom úsměv lítosti, pobledlá zimní krajina
a keře sněhem ozvláštněné.



Liana Langová - Pojď, zimo života!

Pojď, zimo života! V rohu parapetu sýkorka klove špek,
bělejší nežli městský sníh. Dudy citrónově žlutých paprsků,
uvízlých ve větvích stromů, hrají smuteční marše.
Rozběhlá oblaka se lepí na nebe
jak drobky sušenek na ústa nemocného.
Křupavý hmyz popela lásky leze po dopise, který
možná sepsal Bůh.
Přes stránku formátu A4 kluše ideální písmo, řetězy
slov bez paměti. Pomalu se zahřívají teplem těla zajatce
čtoucího dopis. Spoutaný slabikuje a nerozumí
ani slovu, jen naslouchá, naslouchá nezvučnému řinčení okovů.

Pojď, zimo života! Až sýkorka ulétne z domova pohledu
a chlad bude takový, že slova zmrznou v rampouchy a budou
větší než slovo máma v sladkých, žádostivých ústech,
až se dopis schová v nekonečných závějích a budeme ležet vybuchlí
a nazí uprostřed této krajiny jako část rukopisu,
jako písmena, z nichž se splétají nové dny a noci
a špek pro sýkorku, tehdy zima přijde zajatce spasit
a ještě jednou za nepatřičného křupání sestaví jídlo,
kouř z komína krematoria, potlesk, motory, dehet, něžnost, líh,
špinavé ulice, štěněcí dech, barvy vánočních poštovních známek,
první ledový povlak na letošním sněhu.



Liana Langová - Už

Už odkvětají jabloně a hnízda špačků s nimi,
už loňský pytel brambor odkvětá, venkovské stařenky už nevyčkají do léta,
pod lampou, která po půlnoci světlo proplétá,
ručičky tichnou v mělkých cifernících.

Uvadá kantorčina epidermis, ruce;
jen kolena - dva fantomy, co vyšly do slunce -
ze zvyku bájí o umění kvést,
a slovo lháře v mžiku mizí ze scény,
i šepot dobra, které kdosi přecenil.

Už v mukách vadne oběť rakoviny,
vadnou nervy ve vlhkých napuchlých ranách
jak na zahradě pomněnky.
Na skalpelu ještě kvetou kapky krve,
rychle ale vysychají jak pouliční holky.

Už odkvětají krucifixy na oltářích a hrobech,
už je mrtvý ten, kdo bere, a ten, kdo dává,
a ten, kdo chápe, podobá se tomu, kdo nechápe,
když se hrobník tiskne k násadě lopaty
a mňoukání koček se zdá být chvíli srozumitelné.

Už odkvétá rokenrol, rozbíjejí se tanky idiotů,
už se rozpadá na molekuly tuk politiků,
taje Parabellum v rukou bojovníka,
mizejí všechny odlesky v bílém nebeském okně
a víno se stává vodou ve vesmírné krčmě.

Kéž bych uměla proměnit sladkou chuť v ústech,
vždyť shnije to, co nenasyta nemůže zhltnout.
Už odkvétá myšlenka v hlavě filozofa,
už schne klíště v srsti pošlého psa
a skvrny spermatu na saténových prostěradlech.

Už vadne samota na tetině rtěnce,
už se drolí stíny, vrhané věcmi,
aby se proměnily ve skvrny nebytí,
jsou nalíčeny strnulé rysy
a dotek je rozechvělý a teplý.

Doutnají tlusté manuskripty v červáncích západu,
otisk stopy fialové žabičky je ještě
vlhký na valounu, kde se éry se uvnitř vzpírají,
ale ven se nedostanou. Sotva viditelná bludička
mezi božím obočím už ukazuje světla na cestu.

Je-li jazyk větru dech, vdechni
tento severák, vtáhni ho do překouřených plic.
Vše ostatní ať zůstává v závorkách, tam,
mimo nás. Tady svoboda rozloučení
přestává existovat. Už se probudíme? Kde?

Je to okraj života, či mléko feny,
či modravý prach, či alergické třísky,
či školní lavice, či vrcholky vln,
které vítr, tentýž, co je v tobě, tiše počítá,
či oblak namočený do makové šťávy.

Či cesta deště, která šlehá zemi,
či sedlina čaje, či konfety souhvězdí,
či samota, či přežvykování srny,
či plot rodného domu, kde láska leží
s tváří zakrytou nemocniční dekou.

Všechno je jedno, anone, neano, anone, neano,
dlouhá nepřítomnost, nebo krátký návrat,
tady žoldáci a časy vždy budou mít svůj plat,
ať počítají sněhové vločky, kolik nás zbyde navíc,
už jazyk k tobě plyne,

poslyš! Na tváři zemřelého slzy nevysychají.



Japonské päťveršia - Sněží na Jošino krásně

Proč bych se obával jaktěživ,
že jednou odejdeš bez rozloučení
a řekneš „Co s láskou, která už není?"
Dnes barvami hýřím jako letní louka
a svůj cit marnotratně stavím na odiv.

-------------

Vzpomínám, jak jsem se mu vysmívala,
když mi vyznával lásku!
Sudička zlá pomstu si na mě přichystala
dnes poslal mě k vodě na oplátku
ten, koho jsem beznadějně milovala.

-------------

Teď spi už - však ráno zeptáme se nocí svých,
zda naše láska uzraje
jako sladké ovoce v alejích hrušňových,
které pod jakousi záminkou
své větve vztahují k volnému moři na pobřeží v Ou.

-------------

Jak útrpně se usmíváte - a jistě máte pravdu v tom,
že hůře vypadám než starý opuštěný strom
trouchnivějící v klínu hor.
Kdyby však se mi jenom trochu zachtělo,
srdce mé by se novými květy zaskvělo!

-------------

Ještě osamělejší v zimě
je poustevna v horách skrytá,
tichá, že ji poutník sotva tuší,
ani živáček sem více nezavítá
a tráva kolem polehlá už dávno vypustila duši.



Tomas Transtromer - Stopa

O druhej v noci: mesačný svit. Vlak zastal
uprostred poľa. V diaľke svetielka mesta,
chladno sa jagajúce na obzore.

Akoby človek padol do sna tak hlboko,
že si už nikdy nespomenie, že tam bol,
až sa raz vráti do svojej izby.

A akoby človek padol do choroby tak hlboko,
že všetko, čím mu bol život, sa scvrkne na pár
jagajúcich sa bodov, na roj,
chladný a takmer neviditeľný na obzore.

Vlak stojí úplne nehybne.
Dve hodiny: jasný mesačný svit, málo hviezd.



Tomas Transtromer - Po záchvate

Chorý chlapec.
Zamknutý vo vidinách, jazyk tuhý ako roh.

Sedí chrbtom obrátený k obrazu s obilným poľom.
Obväz okolo čeľustí pripomína balzamovacie bandáže.
Má okuliare s hrubými sklami, ako potápač.
A všetko ostáva bez odpovede,
náhle nečakané, ako keď telefón zazvoní v hustej tme.

Lež obraz za ním. Krajina, ktorá upokojuje,
aj keď obilie je zlatou búrkou.
Modroohnivomodrá obloha a uháňajúce oblaky.
A dolu na žltých vlnách plachtí zopár bielych košieľ:
kosci - nevrhajú tieň.

Na konci poľa stojí muž, zdá sa, že hľadí naším smerom.
Široká strecha klobúka mu zatieňuje tvár.
Zdá sa, že pozoruje tú tmavú postavu v izbe,
možno, že chce pomôcť.
Nebadane sa obraz rozširuje a otvára
za chorým chlapcom, pohrúženým do seba.
Iskrí sa, ozýva sa buchot.
Každý klas blčí, akoby ho chcel zobudiť!
Muž v obilí dáva znamenie.

Priblížil sa.
Nik si to nevšimol.



Anna Achmatovová - A ako to už býva pri rozchode

A ako to už býva pri rozchode,
prvé dni z dávna vtrhli pod náš krov,
strieborná vŕba stála v našom vchode
so sivou nesmiernosťou konárov.

Nám, nepríčetným, biednym, nafúkaným,
nesmejúcim zrak zdvihnúť od kávy,
spievalo vtáča s nežným trilkovaním,
akí sme k sebe boli láskaví.



Eugenio Montale - To, čo zostane

Stará slúžka, negramotná
a fúzatá, ktovie, kde je pochovaná,
mohla čítať moje aj svoje meno
len ako obrázkové písmo,
možno sa nemohla spoznať
ani v zrkadle,
ale mňa nespúšťala z oči,
o živote, nevediac o ňom nič,
vedela oveľa viac ako my,
to, čo v živote na jednej strane
získaš, stratíš na druhej,
ktovie, prečo si na ňu pamätám
lepšie ako na ostatných a na všetko iné,
keby teraz vkročila do mojej izby,
mala by stotridsať rokov a ja by som
prestrašene skríkol.



Blaže Koneski - Suchý strom

Strom roztahuje větve
jako ruce
k objetí.
Jen zdánlivě má však
radost ze setkání.
Není v něm už míza,
život uhasíná
a spojení mezi kůrou a kmenem
je stále volnější.
Pouze zima stále ještě tají,
že se strom už nikdy neolistí.



Blaže Koneski - Vlaštovky

Vlaštovky ještě létají,
ještě létají,
třebaže se už blíží podzim.
Zůstaly tu ještě,
zamilovaly se do našeho kraje
a nemohou se s námi
rozloučit,
ačkoli je čeká dlouhá a nevyhnutelná cesta
Já též se musím chystat na cestu,
jenže stále hůř se pohybuji.
Poprvé se ptám,
jak je asi starým vlaštovkám,
jež musejí létat,
ale ramena křídel mají už těžká.



Blaže Koneski - Rybář

Vydal jsem se jako rybář se sítí podél řeky, v níž nejsou ryby. Jsem při tom ztracen a rozerván, starý a směšný. Nemysli, že jsem hned nepochopil tvůj vztah. Pouze jsem ti odpustil v tomtéž okamžiku jako chudý odpouští boháči, kterým mohl kdykoliv opovrhnout.



Blaže Koneski - Růže

Dnes je prvního ledna, hluboká zima. A růže pod mým oknem, nevím jakým zázrakem, rozkvetla. Vedle několika pupenců se jeden květ docela rozevřel a jeho rudá barva je tak výrazná v kontrastu s bělobou sněhu. Tahle růže kvetla na jaře, kvetla po celé léto a na podzim. Proč by neměla kvést také nyní, kdy mrazy sevřely zem? Možná, že veškerý smysl její existence spočíval právě v tom dokázat, že je to možné. Dívám se na ten rudý květ. Houpe se teď v ostrém větru, je docela sám, zoufalý; přesto je to skutečnost, nevymyslel jsem si jej já, jsem pouze šťasten, že jsem se mohl na něj dívat a vypovědět o něm.



Päť múch a ja - výber z japonských haiku

Prý žere hady
jak hrozně teď zní
bažantův hlas

-------------

Na větrem odrané haluzi
krčí se havran
podzim je pryč

-------------

Vyplel jsem zahrádku
na přivítanou
mým ptáčkům

-------------

Nezabíjej mouchu
nevidíš, jak spíná ručičky
jak prosí?

-------------

Když na ně budeš hodný
mladí vrabci
na tebe upustí hovínko

-------------

Žába se tváří
jako by právě vykvákla
na oblohu mrak

-------------

Bez dětí
bez rodičů
kukačka volá

-------------

Na chrámovém zvonu
se usadil motýl
a tvrdě spí

-------------

V horách se dívám na hory
za deště poslouchám déšť
jaro léto podzim zima
včera mi bylo dobře
a zítra bude taky

-------------

I do mé žebrácké misky
krupobití

-------------

Vážka mi sedla
na klobouk
a já jdu

-------------

Ať je radost
nebo smutek
tráva roste

-------------

I to šumění deště
nějak zestárlo



Louis MacNeice - Modlitba před narozením

Ne, ještě nejsem na světě. Ó vyslyš mne.
Nedovol prosím netopýru, kryse, vlkodlaku ani zlé lasici,
aby se přiblížili ke mně.

Ne, ještě nejsem na světě, tak utěš mne.
Možná že lidské plémě ve svých zdech mne zazdí,
silnými léky zmámí, moudrými lžemi zvábí,
na černé skřipce napne, v krvavých lázních zválí.

Ne, ještě nejsem na světě, však dej mi
vodu, ať pohoupe mne, trávu, ať jen pro mne roste,
stromy, ty ať se mnou mluví, nebe, ať zapěje mi, a ptáky
a bílé světlo v mysl dej mi, ať mne provázejí.

Ne, ještě nejsem na světě, odpusť mi prosím
hříchy, které svět ve mně jednou spáchá, má slova,
když mnou promluví, mé myšlenky, když mnou
budou myslit, mou zradu, již jiní za mne zplodí,
i život můj mi odpusť, když vraždit budou
mýma rukama, i smrt mou, budou-li mne žít.

Ne, ještě nejsem na světě, nauč mne rolím,
jež musím hrát, a narážkám, co musím zachytit,
až mi ti starci začnou kázat a byrokrati lát,
hory se na mne vraštit, milenci se mi smát,
až bílé vlny přivolají bláznovství a poušť
mne bude volat k úplnému zmaru a žebrák odmrští
mou almužnu a děti když mne proklejí.

Ne, ještě nejsem na světě. Ó vyslyš mne.
Nedovol prosím člověku, který je zvíře, i tomu, jenž za Boha
se hlásí, aby se přiblížili ke mně.

Ne, ještě nejsem na světě. O naplň mne
silou proti těm, kteří zničit ve mně chtějí
člověka, kdo kolečkem v automatu učinit mě
chtějí, věcí o jediné tváři, pouhou
věcí, proti těm sílu dej mi, kdo
touží roztříštit mou úplnost,
kdo mne jak chmýří rozfoukají
do Všech možných stran
a jako vodu skrytou v dlaních
potom mne rozlijí.

Nedovol prosím, aby v kámen zakleli mne, nedovol,
aby rozlili mne.
Jinak - zabij mne.



Louis MacNeice - Seznámení

Seznámili je na zachmuřené mýtině
a ona jej polekala, neboť byla mladá,
a proto přišla pozdě. Tak plíživě
kývaly se haluze nad jejich hlavami
a pod trávou, pod jejich nohama, larvy
pukaly smíchy. Tak plíživě
táhl mrak nad korunami stromů
na dosah slunci, které nezachází,
a on ji polekal, neboť byl starý,
a proto přišel brzy. Tak plíživě
hrál smyčcový kvartet, jenž ladil
kdesi v hlavě. Vy dva měli jste se
potkat dávno, řekl, nebo alespoň ne dnes.
Ten kvartet v temných koutech mysli
naladil, ale nevěděl jak dál.
Seznámili je v travnatém hrobě.



Máirtín Ó Direáin - Odpusť

Byl jsem včera večer sám
a seděl na břehu moře,
obloha byla bez mráčku
a moře i souš tak klidné.
Důstojný stín tvé krásy
zazářil na plátně myšlenek
jako poslední záblesk lásky,
jež zdála se už věky mrtvou.

Něžně jsem zavolal tvé jméno,
jak jsem to míval ve zvyku,
ale dostalo se mi jen vyplašeného
křiku ptáka samotáře na pobřeží.
Odpusť, jestli sis nepřála
být mi nablízku ani jako milovaný stín,
ale obloha byla bez mráčku
a moře i souš tak klidné.



Michael Hartnett - Kletba na toho, kdo nám ukradl kočku

Tebe, kdos nám ukrad kočku, proklínám:
tvůj pětník v kapse ať zůstane vždycky sám,
ať čtyři doktoři chvátají brzy k vám,
a fidlátka hned sbalí,
ať zítra veze tě černej tatraplán,
to staň se, pánbu dá-li.

Tvých dětí ať malomocnej se dotkne
a nejstarší dcera ať rázem zcvokne,
tvoji ženu ať do hlavy kůň kopne,
a ne nějakej malej,
v přechodu ať na maják jí šplouchne,
zpívat jí můžeš dadej.

Otec rodu ať navždy práci ztratí,
taky malého ferdu ať má v gatích,
ať synáček za blba všem platí
a roztříská celej byt,
ať tatíčka jenom s vervou mlátí,
ten ať nemá nikdy klid.

Bába ať brzy skončí ve věznici,
že sousedům se dívá pod poklici,
její drazí ať chytej motolici,
šediny rázem maj mít,
až v cele zavřou ji na petlici,
podmínku může si chtít.

Dceru tvou pěknej aby lotr podved,
na ožralu strýce ať dají dohled,
za to, že jsi nám naši kočku odved.
Počkej, přijde ruka vyšší,
vodník tě za nohu stáhne pod led,
já vím, že ten mě slyší!

Exekutor ať ti stojí u dveří,
až budeš zrovna sedat k večeři,
ať na tebe sedm kleteb udeří,
tělo budeš mít z dubu,
a nikdo ti už slovo nevěří
a rozbijou ti hubu!

Kéž tví psi v parku dostanou vzteklinu,
kéž děcka k smrti útrápěj maminu,
kéž máš jen dluhy a ne žádnou slaninu,
revizor aby tě honil.
Neboť já, básník, nikdy neprominu
tomu, kdo mi zle škodil.

Krysy a myši ať v bytě vám štíří,
šílenství v rodině ať se dál šíří,
ať v troskách domu všichni se škvíří,
a pojištění žádné,
drogy a lumpové ke dveřím míří,
a straší vás i za dne.

Pán Bůh mrzkej ti odpusť ten skutek,
že jsi nám způsobil takovej smutek.
Říkáš, teď abych sám před sebou utek,
a to já jen tak vzdychal!
Teprve počkej, až přidám zbytek!
S pozdravem, Hartnett Michal.



na začiatok stránky
na ďalšie básne